Rozhovor: Mají prestižní povolání, ale necítí se tak. Na paradox sesterské profese cílí průzkum

EQUANU je projekt zabývající se analýzou a mezinárodním srovnáním společenského a profesního postavení sester. Jaký je vůbec mezi společenským a profesním postavením rozdíl?
DD: Profesní uznání znamená, jak vnímají sestry samy sebe, společenské uznání, jak je vnímá společnost, tedy ostatní, včetně jiných zdravotnických pracovníků.

Začněme tím, jak sestry vnímají samy sebe…
AP: Z opakovaných výzkumů vyplývá, že se často podhodnocují. Vnímají se hůř, než je vnímá společnost. Což ale platí obecně pro nelékařské zdravotnické profese, mají pocit, že jim není dána dostatečná pozornost. Velmi často to dávají do souvislosti s platovým ohodnocením, což je ale dnes spíš už jen taková mantra opakovaná odboráři. Protože třeba všeobecné sestry pracující v klinické praxi jsou na tom platově mnohem lépe než třeba vzdělavatelé nebo střední (liniový) management v oblasti zdravotnictví.

Co dalšího hraje roli v tom, jak se sestry vnímají?
AP: Třeba to, jaké mají kompetence a jak mohou být autonomní, zejména v tom, jak mohou v některých intervencích v péči o pacienta rozhodovat, a jak mohou implementovat do péče vědecké poznatky.

V žebříčcích prestiže povolání, stavěných na základě vnímání veřejnosti, se sestry dlouhodobě objevují na předních příčkách, zpravidla hned za piloty a lékaři. Jestliže ony samy se podhodnocují, čím je tento rozpor daný?
AP: Může to být tím, že společnost je sice celkově oceňuje, ale když je s nimi v běžném denním kontaktu, tak se k nim s takovou úctou nechová. Tím nechci říct, že by pacienti nebyli slušní nebo laskaví, ale možná až s odstupem skutečně docení, kdo jim dal napít nebo kdo jim podal podložní mísu, když jim v nemocnici bylo zle. Podle mě je takové podceňování se jakýmsi fenoménem pomáhajících profesí a týká se třeba i učitelů, kteří se mimochodem v průzkumech prestiže umisťují podobně jako sestry.

Jde o specifikum Česka, nebo lze podobný paradox sledovat i v jiných zemích?
AP: Různí se to. Například ve skandinávských zemích je mezi tím, jak se vnímají sestry samy a jak je hodnotí společnost, soulad. Dalo by se říct, že v zemích, kde je dlouholetá tradice vysokoškolského vzdělávání sester, se kterou je spojena i jejich větší kompetentnost nebo činnost v komunitní péči, si samy sebe víc váží. Ale nejde jen o Finsko, Norsko nebo Švédsko. I třeba ve Španělsku nebo v Portugalsku se vždy nedostanete hned k lékaři a nejdřív může vyšetření provést sestra-specialistka, která dokonce dokáže předepsat nějaké léčivo. Naopak v zemích, kde vysokoškolská tradice tak silná není, kde mají sestry nižší kompetence a kde pořád ještě v multidisciplinárních týmech trvá paternalistický přístup, mezi společenským a profesním postavením sester pravděpodobněji najdeme rozdíl.

Jak moc tomuto souladu jdeme v Česku naproti tím, že posilujeme kompetence sester?
AP: Významně. A nejen sester! Kompetence se zvyšují napříč nelékařskými zdravotnickými profesemi. Všeobecným sestrám se navyšují kompetence, aby mohly dělat vybraná technická a přístrojová vyšetření nebo diagnostiku. Dle mě je to však dvousečné. Někteří lékaři to chtějí, aby se snížila jejich pracovní zátěž. To by ale neměla být ta správná motivace. My jako sestry o navyšování kompetencí samozřejmě stojíme, jsou tu však dvě velká ALE! Zaprvé, kdo je bude učit – protože jestliže mnozí učitelé takové kompetence neměli, tak to sami neumí. A za druhé, sestry v současnosti nejsou nositelkami výkonu v akutní lůžkové péči. Takže ony sice tuto práci dělají neoficiálně mnohdy už dnes, ale nejsou za ni ohodnoceny. Čili je dobře, že se kompetence sester zvyšují, ale musíme zajistit, aby byly náležitě vzdělávány i ohodnoceny, což přispěje také ke zvýšení jejich společenské prestiže. Kompetence musí být postaveny na dosaženém vzdělání – získaných znalostech a dovednostech. Nemůže být vynucena nedostatkem personálu.

Jaké jsou zkušenosti ze zemí, kde už sestry vyšší kompetence mají?
AP: Péče je tam nejenže naprosto bezpečná, ale zároveň je dostupnější, protože dostat se ke vzdělané sestře může být jednodušší než čekat na specialistu. Při pečlivém zhodnocení a znalosti požadavků na další ošetření může být pacient k lékaři odeslán dle aktuálního stavu. Já jsem jen trošku obezřetná vůči argumentu, že to pak bude i levnější…

Kdybychom tedy měli říct, proč jsou průzkumy jako EQUANU potřeba, tak proto, že pomáhají k formování zdravotnických politik?
AP: Určitě! A taky k tomu, že pak sestrám můžeme říct, že situace není taková, jakou ony si třeba představují, že pacienti je skutečně vnímají a hodnotí pozitivně, byť jim to tak na základě každodenního kontaktu v nemocnici nemusí připadat.

Můžete se už podělit o nějaké průběžné výsledky průzkumu?
DD: Ano, předběžné výsledky naznačují, že některé sestry se vnímají významně lépe, než je vnímají jejich kolegové. Možná to poukazuje na nějaký generační posun. Není to tedy tak, že by se sestry až tolik podceňovaly. I když roli hraje i pracoviště – sestry na ARO se hodnotí lépe než například na geriatrii nebo následné péči.
AP: Důležité je také říct, že průzkum je zaměřen na všeobecné i praktické sestry. Což nám při srovnání se zahraničím může dělat trošku potíž, protože ve většině zapojených zahraničních zemích profesi úrovně praktické sestry neoznačují jako sesterskou, ale jako zdravotnické asistenty.

Jaký je vůbec v českém zdravotnictví poměr všeobecných a praktických sester?
AP: Celkově máme v Česku přes sto dvacet tisíc nelékařských zdravotnických pracovníků, z toho je zhruba osmdesát tisíc všeobecných sester. Je ale třeba podotknout, že do roku 2004 všeobecné sestry vycházely ze středních zdravotnických škol. Dnes střední školy vzdělávají praktické sestry, zatímco všeobecné sestry jsou vzdělávány na vyšších odborných a na vysokých školách. Pro představu: jen v Brně máme tuším čtyři střední zdravotnické školy, na nichž každoročně absolvuje několik tříd praktických sester. Oproti tomu na jedné vyšší odborné škole plus u nás na fakultě vzděláme ročně zhruba padesát všeobecných sester. Jejich vzdělání je přitom zásadně odlišné.

V čem především a jaký to má vliv v kontextu toho, jak na sebe sestry nahlížejí?
AP: Dnes už by kompetence všeobecných sester na středních školách učit neměli, ale pořád se tak děje, protože za těch dvacet let často nezměnili principy a obsah vzdělávání. Což pak ústí i v problémy na pracovišti. Vysokoškolsky vzdělaná sestra víc vnímá nutnost konstruktivního a kritického přístupu a to, že i v ošetřovatelství je důležitá věda. Dokáže víc vstupovat do ošetřovatelského procesu a věci posouvat, dostane-li k tomu prostor. Bohužel, pořád je na ně na pracovišti často pohlíženo jako na „teoretičky“, které nejsou tak praktické jako sestry ze středních škol. Pochopitelně, ani nemůžou být, jestliže roky, které sestra-absolventka ze střední školy už normálně pracuje, tráví dalším studiem.

Měl by se tedy tento nepoměr začít srovnávat?
AP: Problém není v tom, že chrlíme ty v nejlepším slova smyslu „dělnice zdravotnictví“, ale v tom, že si nejsou vědomy tohoto rozdělení a hierarchizace. Jednak to, že by se praktické sestry měly cítit nedoceněné, jim tak trošku vkládají do hlavy pedagogové na středních školách. Ale roli hraje i to, že staniční sestry v nemocnicích – většinou ty zkušené, samy se středoškolským vzděláním – pověřují všeobecné i praktické sestry stejnou prací, bez ohledu na vzdělání. Pacient pak ani nepozná, která je která, protože dělají to samé. A že všichni dělají všechno – jen praktická sestra za menší plat – v důsledku vede akorát k tomu, že jsou všichni unavení. Přitom praktická sestra by měla poskytovat základní ošetřovatelskou péči, kdežto ta všeobecná by měla být ta, která třeba tým pěti těchto praktických řídí, koordinuje jejich činnost. Český zdravotnický systém potřebuje obě skupiny sester a je třeba jim vytvořit vhodný prostor pro spolupráci.
DD: Fakt je, že většina lidí rozdíly mezi praktickou a všeobecnou sestrou nevnímá, a bohužel se takoví najdou i mezi odborníky, kteří by o těchto věcech měli rozhodovat. Nechápou, proč má vysokou školu, když je „jen sestra“. Takže smyslem našeho průzkumu je kromě jiného upozornit na rozdílnost jejich kompetencí.

Nedostatečné uznání může vést k myšlenkám na změnu profese. Jaká je mezi sestrami míra fluktuace?
AP: To nevypočítal ještě ani profesor Dušek (Ladislav Dušek, ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR) a ten je opravdu guru přes data ve zdravotnictví. (směje se) Mezinárodně se ale fluktuace u sesterských profesí uvádí do dvaceti procent. Co je potvrzeno, tak že ze středních škol do praxe nastupuje méně absolventů než absolventů vysokých škol, a že absolventi středních škol častěji profesi do jednoho roka opustí. Ne nutně trvale, ale zkrátka odejdou. Někteří můžou jít dál studovat, zvýšit si kvalifikaci, někteří jdou v poměrně mladém věku na rodičovskou dovolenou. Někteří však skončí úplně.

Dochází v současnosti na úrovni politik k něčemu, aby se sestry ve své profesi cítily lépe?
AP: Určitě ano. Například se nastartoval vládní program, který zajistí vyšší počet vysokoškolsky vzdělaných sester. To sice bezprostředně neovlivní jejich spokojenost, ale protože spousta sester je už dnes v důchodovém věku, zajistí to jejich obměnu. Velmi se toho v poslední době udělalo v oblasti platové politiky, hodně se pracuje na kompetencích a daří se zavádět další více či méně povedené nástroje, které postavení sester a nazírání na ně zlepšují. Na národní úrovni se vytvořil například tzv. SPIS – Systém psychosociální intervenční podpory, což je projekt na podporu psychické odolnosti, v nemocnicích se zavádějí školky nebo dětské koutky, vychází se vstříc zdravotnickým pracovníkům s menšími úvazky a tak podobně.

Více informací naleznete zde.